Emil Skácel (1890 – 1975) učitel, malíř, básník a publicista, byl vyučený mlynář a měl zvláštní nadání k práci se dřevem. Za jeho působení ve slováckých Vnorovech se mu (ve dvacátých letech minulého století) postupně narodili oba synové – pozdější básník Jan a pozdější malíř Petr. V Poštorné, kde učil od roku 1927, posílal oba kluky do mateřské školky, kterou vedla jeho sousedka Anděla Žandovská ze Skaličky; ta se tak s celou rodinou spřátelila na celý život. Po okupaci československého pohraničí na podzim 1938 přesídlili všichni do Brna a Skácelovi to měli na Skaličku blízko. V obavě, aby ho v Brně (zvlášť po hitlerovském vpádu v březnu 1939) náhodou nepoznal a neudal nějaký poštorenský nácek, dal si pan učitel, který v Poštorné proslul svou veřejnou vlasteneckou činností, narůst plnovous, u mužů v plné síle tehdy neobvyklý; ve své nové podobě se pak nakreslil jako námořník (autoportrét). S rostoucím nedostatkem potravin v protektorátních letech začalo být ve skaličském mlýně živo jako nikdy předtím a dosluhující složení přestávalo stačit desítkám nočních mlečů. Pan učitel tedy vyprojektoval a během několikerých prázdnin a četných víkendů řídil a z velké části vlastníma rukama provedl radikální obnovu celého složení od mlýnského kola (nahradil jím dosavadní méně výkonná dvě) až po rozšířenou střešní nástavbu s novým systémem výtahových rozvodů. V této podobě se mlýn zachoval do dneška; přežil přepadení a vyloupení německým protipartyzánským komandem v únoru 1945 a pracoval pak velmi výkonně do roku 1948, kdy ho komunisté zastavili. Pořád však ještě vypadá, že by ho pan učitel mohl opatřit charakteristickým podpisem, jímž signoval své obrazy.

Skalička, podzim 2012